An-26 v Afghánistánu

V publikačních materiálech zaměřených na válku v Afghánistánu je téměř opomíjen transportní dvoumotorový letoun An-26. I když nebyl hlavním transportním typem, měl v mnohých bojových operacích nezastupitelnou úlohu. K nasazení letounů An-26 došlo již v prvním období afghánské války.

Hlavní přepravní úkoly plnily větší transportní stroje An-12, An-22 a zejména Il-76.Stroje An-26 byly využívány především na menší vzdálenosti k zásobování materiálem a poštou, přepravě osob ale i ke kalibraci radiotechnických prostředků leteckých základen a k zajištění spojení při bojových operacích. S ohledem na náročné klimatické podmínky a velkou nadmořskou výšku leteckých základen došlo i k nasazení dalších strojů OKB Antonova. V bývalém SSSR byl vyvinut a vyráběn typ An-32, který byl pro takové použití přímo předurčen. Ve druhé polovině osmdesátých let typ An-32 začali používat i Afghánci. An-26 v rámci 40. armády, jak byl označován kontingent působící v Afghánistánu, operovaly z kábulského letiště, kde byly zařazeny u 50. osap (otdelnyj smešanyj aviacionnyj polk – samostatný smíšený letecký pluk). Při přepravě materiálu, pošty a nezbytných novin mnohdy létaly do blízkosti bojujících jednotek a nebylo výjimkou, že pro start a přistání sloužil přiměřeně dlouhý pruh země, který byl krátce před přistáním zhutněn pásovými vozidly pozemních jednotek.

Paluby letadel An-26 také posloužily k odsunu raněných a k přepravě ostatků vojáků sovětské armády. Dopravní stroje An-26, z nichž některé byly i v civilním zbarvení Aeroflotu, se nevyhnuly útokům mudžáhidů vyzbrojených přenosnými protiletadlovými komplety. Proto i na letadla An-26 začaly být osazovány výmetnice klamných cílů ASO-2I. K jejich zavěšení sloužily úchytné body na trupu nacházející se přibližně v místě hlavního podvozku. Stejné úchytné body byly na trupu ještě o něco více vpředu. Na ně bylo možné instalovat závěsníky BDZ-34 vhodné k nesení rozličné pumové výzbroje. Šlo o bomby do hmotnosti 500 kg, ale v některých materiálech jsou udávány i 1000kg bomby. Vedle závěsníků byly takto vybavené stroje opatřeny zaměřovačem NKPB-7. V bombardovací úpravě byla letadla An-26 využívána zejména při nočních akcích. I když se může zdát, že bombardovací varianta je improvizací vzešlou z bojových potřeb v Afghánistánu, ve skutečnosti byla vyzkoušena již na počátku sedmdesátých let na druhém prototypu An-26.

K zabezpečení přepravy těžce raněných na letiště v Taškentu na území Sovětského svazu sloužila v Afghánistánu také dvojice letadel An-26M Spasatěl. Ta měla interiér upravený pro přepravu čtyř těžce raněných pacientů s možností chirurgických operací v průběhu letu. V přední části přepravní kabiny byl oddíl vyčleněný pro odpočinek lékařů. Zajímavostí je, že letadla An-26M Spasatěl byla vedle standardní pomocné jednotky TA-9 umístěné v gondole pravého motoru vybavena ještě jednou stejnou jednotkou, která měla své místo v levé motorové gondole. Ta sloužila k napájení energií lékařského vybavení při stání letounu na letišti a vypnutých motorech. Je zajímavé, že oficiální označení Spasatěl se mezi vojáky v Afghánistánu příliš nevžilo a letounům An-26 označeným červenými kříži říkali Skalpel, případně Tabletka.

Také piloti transportních letounů An-26 byli nuceni používat tzv. afghánský profil startu, kdy hned po odpoutání od dráhy přešli do velmi strmého stoupání, mnohdy v zatáčce za současného odpalu klamných cílů. Pro cestující v přepravní kabině takový start byl velkým zážitkem, protože na to často vzpomínají jako na let „kolmo vzhůru“. Důvodem takového manévru bylo co nejrychlejší dosažení bezpečné výšky, kde už nehrozilo sestřelení protiletadlovými systémy mudžáhidů vyskytujících se v horách v okolí letiště. Obdobně probíhalo i přistání s přiblížením ve velké výšce a strmým sestupem ve spirále. Tento způsob startů a přistání byl využíván i piloty jiných typů letadel. Starty a přistání dopravních letounů vždy probíhaly za doprovodu vrtulníků Mi-24 nebo Mi-8. Jejich úkolem bylo odpálenými klamnými cíli překrývat tepelnou stopu letounu a zároveň v případě potřeby eliminovat svojí palbou útok ze země.

Velmi významnou roli v afghánské válce měly letouny An-26 při zabezpečení radiového spojení mezi bojujícími jednotkami a velením 40. armády umístěným v Kábulu. V hornatém terénu bylo klasické radiové spojení jen těžko realizovatelné, protože k potřebnému vykrytí bylo třeba pozemních retranslátorů. Jejich umístění bylo ale nemyslitelné, protože by se staly snadným cílem mudžáhidů a byly by velmi rychle zničeny. Proto denně vzlétala nad Kábul letadla An-26RT, která ve velké výšce létala po přesně naplánovaném okruhu a sloužila jako vzdušný retranslátor. Letadla k tomuto účelu byla patřičně vybavena a již na první pohled je odlišovalo množství antén umístěných na trupu. Pochopitelně se v trupu nacházelo patřičné radiové vybavení. V běžných podmínkách se posádky letadel An-26RT nad Kábulem střídaly po pěti hodinách, ale při rozsáhlých vojenských akcích nebyly výjimkou i směny dvojnásobně dlouhé. Stále muselo být zajištěno, aby ve vzduchu kroužil jeden stroj.

V sestavě 40. armády působil také jeden stroj An-26 určený pro radioelektronický boj. Letoun byl z pochopitelných důvodů velice utajovaný a měl speciálně vyčleněnou posádku. Obsluha zařízení tvořili příslušníci zvláštních zpravodajských oddělení ovládající jazyk protivníka. Protože mudžáhidové radiové spojení používali jen zřídka, byl speciální letoun využíván k monitorovacím letům v blízkosti pákistánských a íránských hranic k monitorování radiové korespondence na tamějším území. K těmto letům docházelo v součinnosti s letouny Il-20. Do dnešní doby se o činnosti těchto letadel nad územím Afghánistánu téměř nic neobjevilo a existují jen útržkovité vzpomínky, z nichž se lze dozvědět například to, že posádka monitorovala na pákistánském území komunikaci ohledně dodávek nové generace protiletadlových kompletů Stinger pro mudžáhidy a na základě tohoto zjištění byla část dodávky znemožněna speciálními oddíly SPECNAZ. Píše se také o tom, že byla zachycena korespondence, z níž vyplývala možná hrozba sestřelení vládního speciálu s generálním tajemníkem ÚV KSSS Michailem Gorbačovem při jeho cestě v listopadu 1986 do Indie. Po vyhodnocení těchto informací byla trasa letu na poslední chvíli přesměrována.

Autor textu je rovněž autorem pěti kreseb letounů An-26, které v barvách naleznete v časopise Modelář číslo 7 (vychází 15. 7. 2016).

Knižné novinky