Německá škola nabízí možnost vojenského vzdělání vysoké kvality s možností vybudování mezinárodních vztahů mezi studenty z 12 evropských zemí, USA a Kanady.
Přednášeli ti nejzkušenější
„Kurz je koncipován chronologicky tak, že student nejprve pozná své silné a slabé stránky přístupu k lidem a jednání s nimi. Doslova jsme byli vyvedeni z našich komfortních zón,“ říká praporčík Jiří Tvaroh. Teorii i z oblasti psychologie studentům předávali nejen instruktoři, ale i významní hosté z armád NATO, například plukovník v. v. a nositel třetího nejvyššího vyznamenání ozbrojených sil USA za chrabrost v boji – Stříbrné hvězdy, Raymond T. Strasburger. „Vyprávěl nám o akci, za kterou dostal vyznamenání a o tom, jak a proč se během akce rozhodoval. Podstatnou úlohu přitom hrála motivace, zodpovědnost a uvědomění či lépe řečeno znalost cíle.“
Jak vojáka motivovat?
Jak v kurzu obstáli, si studenti vyzkoušeli v závěru. Každý obdržel scénář, kde se ocitnul v roli např. velitele čety či roje. „Já jsem měl vyřešit situaci, kdy vedoucí praporčíci odmítali jet na misi. Byli to instruktoři a všichni se stali instruktory právě proto, aby nemuseli odjet,“ prozradil Tvaroh, podle nějž je nutné v podobných situacích přistupovat ke každému individuálně a brát v úvahu jeho potřeby.
„Na každého funguje něco jiného, u někoho stačí pochvala, u jiného odměna,“ podotýká a připomíná, že dřív to měli velitelé s vojáky v tomto směru jednodušší. „Dnešní profesionální vojáci už nejsou jen svobodní bezdětní muži, čekající 24/7 v kasárnách na povel k boji. Poslední „záklaďák“ opustil armádu na konci roku 2004. Každý z nás vojáků či vojákyň, nehledě na hodnost, má za branou kasáren po pracovní době své starosti, radosti, potřeby a to je důvod, proč dřívější přístup k lidem již přestává fungovat,“ domnívá se Tvaroh.
Studenti se připravovali i na práci na vyšších postech v praporčických sborech. Nejen výuka, ale i sdílení zkušeností z misí či pracovišť NATO, prý pomohly uvědomit si, jak důležité je motivovat lidi okolo sebe. Velkým přínosem byla také možnost spolupracovat se studenty z jiných tříd kurzu, přičemž se převážně jednalo o spolupráci vojáků praporčického a důstojnického sboru. Mnoho vojáků praporčického sboru se „otrkalo“ v práci s důstojníky a naopak.
Jako na divadle
Po úspěšném absolvování byl praporčík Tvaroh kontaktován vedením školy se žádostí o výpomoc. Nabídku přijal a stal se hercem mnoha rolí. „Dostal jsem detailní scénář včetně instrukcí obličejových výrazů – jako frustrovaný podřízený, po noční směně dřímající voják či aktivní kolega. Během dvou velmi intenzivních dnů jsem prostřednictvím těchto rolí, doufám, umožnil studentům zakončit kurz a vyzkoušet si nově osvojené znalosti v oblasti moderního, v západních armádách NATO naprosto běžného přístupu k profesionálním vojákům,“ objasňuje praporčík Tvaroh.
Praporčík Jiří Tvaroh obléká uniformu více než patnáct let a v Čáslavi začínal jako technik letounů L-159 ALCA u 212. taktické letky. Po několika letech strávených u této letky obdržel nabídku přidat se do čáslavské skupiny Aircraft Cross Service a získal povolení k základní údržbě letounů jako je F-16, F-18 a další. Tři roky strávil na zahraničním pracovišti na Sicílii, kde jako vůbec první český voják spoluutvářel jednotku NATO Alliance Ground Surveillance (AGS) a v rámci údržby pracoval u bezpilotních letounů RQ-4D Phoenix.
Text: 21. základna taktického letectva Čáslav /r
Foto: Inter-European Air Forces Academy
