Jako bojová dnes označujeme všechna bezpilotní letadla schopná použití vlastní výzbroje. Poměrně běžnou součástí řady armád už jsou pístové či turbovrtulové stroje, z nichž nejznámější jsou americké MQ-1 Predator a MQ-9 Reaper, jež mohou kromě průzkumných senzorů nést i protizemní řízenou munici. Výkony takových letounů ovšem neumožňují, aby přímo spolupracovaly s konvenčními bojovými stroji, a absence systémů vlastní ochrany nedovoluje jejich použití v týlu protivníka, pokud disponuje moderní protivzdušnou obranou nebo letectvem, takže se v praxi uplatňují pouze v asymetrických konfliktech nebo při speciálních operacích.
Vyspělé armády a konstrukční týmy předních světových výrobců i začínajících technologických firem ale usilují také o bezpilotní systémy, schopné operovat ve formacích s pilotovanými bojovými letouny a působit do značné míry autonomně, bez nutnosti přímého dálkového řízení. Vývoj je možná delší a složitější, než řada lidí v minulosti očekávala, nicméně nyní pomalu spěje ke hmatatelným výsledkům.
Text: Tomáš Soušek
Foto: Boeing, US Navy, USAF, Kratos, UAC, STS
Více se dočtete v časopisu Letectví+kosmonautika 1/2021, který vyšel 6. 1. 2021.
Obsah L+K 1/2021 naleznete – ZDE.