Mezinárodní vojenské programy lze považovat za jeden z nejvýraznějších symbolů spolupráce zemí Severoatlantické aliance, případně Evropské unie. Jejich hlavním přínosem je to, že účastníkům zajišťují schopnosti a vybavení, na jejichž získání by samostatně neměli dostatek zdrojů. A tam, kde spojenci nějakou techniku společně pořizují, ji následně také dohromady provozují prostřednictvím mezinárodních jednotek. Počty příslušníků jednotlivých ozbrojených sil přitom víceméně odpovídají podílu, jaký daný národ v programu má, tedy kolika penězi na jeho fungování přispívá.
Přidělení konkrétních pozic je pak výsledkem složitého procesu, v němž jednotliví účastníci jednají o tom, která místa v organizační struktuře mohou obsadit lidmi s požadovanou kvalifi kací. Zvláště u vysoce specializovaných odborností to pro některé armády může být problém, protože služba u mezinárodní jednotky trvá několik let a je nutné k ní připočítat i přeškolení a výcvik na techniku, s níž doma většinou nepřijdou do styku. A po celou tu dobu pak tito odborníci vlastní armádě více či méně chybějí. Na druhou stranu, po návratu mohou své domovské ozbrojené síly obohatit o obrovské množství zkušeností a přispět tak k jejich rozvoji. Česká republika je nyní zapojena do tří programů, v nichž má přiděleny pozice v mezinárodních leteckých jednotkách.
Text: Tomáš Soušek
Foto: autor, Petr Kolmann, Airbus, NATO
Více se dočtete v časopisu Letectví+kosmonautika 9/2020, který vyšel 2. 9. 2020.
Obsah L+K 9/2020 naleznete – ZDE.