Vypuštěna česká nanodružice Lucky-7

a čtyři české experimenty v rámci mise Sokrat-R


V pátek 5. července v 7.41 SELČ odstartovala z ruského kosmodromu Vostočnyj raketa Sojuz 2.1b, která na oběžnou dráhu kolem Země, společně s hlavním nákladem - meteorologickou družicí Meteor-M 2-2, vynesla skupinu 32 menších satelitů z celkem jedenácti zemí, vedle domácího Ruska (Sokrat-R, AmurSat/AmGU-1 a VDNCH-80) například z Francie, Německa, Švédska, USA, Velké Británie.

Mezi země, jejichž minidružice byla při pátečním startu dopravena do vesmíru, patří i Česká republika, kterou zastoupil v pořadí druhý u nás na platformě CubeSat vyrobený nanosatelit, pojmenovaný Lucky-7. Pro české fanoušky kosmonautiky je jistě potěšující, že na palubě ruské družice Sokrat-R jsou přítomny též čtyři experimenty vyvinuté v České republice.

Lucky-7 je dužice systému 1U CubeSat a má rozměry 11,2 × 11,2 × 11,35 mm a hmotnost necelých 1,5 kg, Umožnit má ověřování nejnovějších vědeckých poznatků o stavbě elektronických systémů a o radiové komunikaci vesmírných sond pro studium vesmíru, jinými slovy řečeno poslouží k ověřování vlivu kosmického prostředí na spolehlivost komerčně dostupných elektronických součástek postavených na bázi nejmodernějších polovodičů, z nichž je vyrobena.

Za tímto účelem nese dva senzory kosmického záření o energiích od 0,3 do 3,0 MeV a 0,3 až 10,0 MeV, které umožňují pozorování gama záblesků, a dále pak barevnou kameru s VGA rozlišením pro detekci polární záře a snímkování Země.

Pět stran družice je pokryto fotovoltaickými panely, každý o výkonu 1,5 W, jenž slouží k nabíjení čtveřice LiFePo4 akumulátorů. Řízení družice obstarávají dva nezávislé palubní počítače. Komunikace probíhá s využitím zdvojené linky (maximální přenosová rychlost 4800 b/s) a vysílače s výkonem 27 - 30 dBm (0,5 - 1 W) v radioamatérské pásmu na frekvenci 437,525 MHz s volacím znakem OK0SAT (LUCKY7).

Družici vyvinuli původně výzkumníci z Fakulty elektrotechnické (FEL) ČVUT v Praze doc. Pavel Kovář a Jaroslav Laifr. Na satelitu, tehdy nesoucím název CzechTechSat-1, spolupracovali se studenty FEL od roku 2011 až do roku 2014, kdy došlo k rozpadnutí studentského týmu a ukončení grantu. Projekt poté převzala malá česká firma SkyFox Labs, která však musela mnoho podsestav vyrábět zcela znova, jelikož mnoho původních komponent zůstalo na ČVUT.

Družice se pohybuje po oběžné dráze ve výšce 530 km. Tato poskytnutá dráha je podle ČVUT dostatečně vysoko na to, aby se družice v kosmu udržela dlouhou dobu a dostatečně nízko, aby podle požadavků Organizace spojených národů zanikla během 25 let. Po dosažení uvedené dráhy družice rozvinula anténní soustavu a zhruba ve 14.30 našeho času vyslala první hlasitý a čistý signál do ČR.

Sokrat-R byla vyvinuta Výzkumným institutem jaderné fyziky D. V. Skobelcyna při Moskevské státní univerzitě M. V. Lomonosova. Satelit o rozměrech 30 × 10 × 10 cm byl postaven na standardizované platformě 3U CubeSat. Na palubě mimo jiné nese čtyři experimenty, respektive detektory vyvinuté v České republice, jenž jsou umístěny v modulu, který společně připravila Fakulta jaderné a fyzikálně inženýrské (FJFI) ČVUT, společnost esc Aerospace a Ústav jaderné fyziky (ÚJF) Akademie věd ČR. Konstrukci a výrobu celého přístroje zajistila česká firma esc Aerospace za přispění FJFI a ÚJF.

Mise Sokrat-R má dva hlavní cíle: technologický (český) a vědecký (ruský). Technologický cíl spočívá v testování nové generace mikroprocesorů v kosmických podmínkách a ověření detekčních parametrů unikátních detektorů radiačního pole vyvinutých v ČR. Tři detektory vyvinul tým Václava Vrby z FJFI a jsou to: protonový teleskop na bázi detekčních čipů X-CHIP-03 pro detekci elektronů a protonů, detekční čip SpacePix určený k detekci protonů i těžkých iontů a unikátní PC104 platforma escOBC pro zpracování a redukci dat na bázi 32bitového ARM mikroprocesoru a radiačně odolných pamětí. Čtvrtým experimentem je dozimetr SpaceDos z ÚJF AV ČR, což je PIN diodový open-source detektor kosmického záření.

Vědecká část mise má za úkol stanovení parametrů radiačního pole elektronů, protonů a těžkých iontů v podmínkách heliosynchronní orbity, kde bude družice prolétávat oblastí van Allenových radiačních pásů Země a polem galaktického kosmického záření. Informace získané při této misi budou využity pro ověření modelů kosmického záření používaných pro výpočet radiační zátěže družic a posádek kosmických plavidel a další zdokonalení vyvíjené kosmické instrumentace.

Text: Jiří Kučírek /CVUT
Foto: České vysoké učení technické v Praze, Roskosmos, SkyFox Labs

Knižné novinky