MENU

Vzpomínkové setkání v Armádním muzeu Žižkov

V Armádním muzeu Žižkov se konalo rozloučení s Irenou Hešovou, která patřila ke svatobořickým dětem, tedy k dětem, které byly v létě 1942 internovány na Jenerálce a později v táboře ve Svatobořicích. Jejich rodiče byli za svou pomoc parašutistům popraveni v Mauthausenu.

Irena Hešová byla internována v patnácti letech. „Bylo 25. srpna 1942. Hned ráno jsem chtěla jít na houby, ale zdržela jsem se. Hrála jsem si s naším Punťou. Bylo mi smutno po tatínkovi, kterého zatkli 11. srpna 1942. Najednou před naším domem v Bystřici zastavilo auto a vyskákali z něj gestapáci. Ptali se po mamince. Byla na nákupu. Poslali mě, ať pro ni dojedu na kole, jenže to už ji z města vedl četník. Gestapáci mamince poručili, aby pro mě sbalila pár věcí. Pro sebe si nesměla vzít nic: „To je zbytečné, za dva dny budete zpátky,‘ prohlásili. Dovezli nás k Petschkovu paláci. Maminka zašeptala: „Dítě moje zlatý, já už tě nikdy neuvidím.‘ Plakala. Na schodech Petschkova paláce se otočila a na rozloučenou mi zamávala,“ popisovala později Irena Hešová den, kdy viděla svou maminku naposledy.

„S Jardou Trojanem, Věrkou a Emanem Vejvodovými, Hanou a Láďou Kotrbovými jsem patřila k prvním internovaným dětem na Jenerálce. Druhý den gestapo přivezlo sestry Kloudovy. Mance byly čtyři, Stáně tři roky. Jejich pláč nebyl k utišení. Proplakaly celý den. Byl už večer a já nevěděla, jak je mám uklidnit. Něco mě napadlo. Otevřela jsem jejich kufřík a obdivně pronesla: „Vy máte takových krásných šatů, co si dnes vezmete na spaní? Košilku?‘ Manka si utřela slzičky: „Stáňo, my si dnes nevezmeme košilku, ale županu.‘ Myslela pyžamo.

Měli jsme štěstí, válku jsme přežili, mnoho dětí na tom bylo hůře než my, ale zejména pro ty nejmenší děti bylo už jen samotné odloučení od rodičů těžké. Starší děti se proto věnovaly mladším. Já jsem pečovala o Stáňu a Manku,“ vyprávěla před několika lety Irena Hešová.

Zlatá lípa

Ředitel Vojenského historického ústavu Praha brigádní generál Aleš Knížek se zmínil o výstavě Pod křídly Sokola, kterou „svatobořické děti“ v Armádním muzeu Žižkov navštívily v listopadu 2012. „Provázel jsem vás expozicí a myslel na vaše rodiče, kteří aktivně v Sokole působili a v těch nejtemnějších dobách války se statečně postavili zlu.“

Vzpomněl si také, že mu Irena Hešová v červnu téhož roku v dobrém vyčinila, to když jí vysvětloval, že během přímého přenosu z chrámu svatých Cyrila a Metoděje převezme vyznamenání Zlaté lípy ministra obrany České republiky. „Co jste si to na mě vymysleli, vždyť já nic neprovedla! Starala jsem se o ty maličké, ale nebyla jsem sama, a to by udělal přeci každý.“ Chtěla být přísná, ale nepřestala se usmívat.

Ředitel Aleš Knížek přidal také vzpomínku na nedávno zesnulého Miloslava Hrubého, jenž byl zetěm Jaroslava Pechmana. „Vždy mu velmi záleželo na tom, aby se nezapomnělo na ty, kteří za naši zem položili život, aby se nezapomnělo na rodiče jeho manželky, na vaše rodiče i další odbojáře,“ řekl brig. gen. Aleš Knížek.

Velká rodina

Za život Ireny Hešové při bohoslužbě slova poděkoval policejní kaplan Jiří Ignác Laňka, jehož přítomní znali z řady vzpomínkových akcí. Mimo jiné sloužil v Mauthausenu mši za popravené spolupracovníky a příbuzné parašutistů a pravidelně se účastní bohoslužby za oběti heydrichiády.

V koncentračním táboře Mauthausen bylo během tří vln poprav usmrceno 294 spolupracovníků a příbuzných parašutistů. První exekuce proběhla 24. října 1942, další následovaly 26. ledna 1943 a 3. února 1944. Mezi zavražděnými byly těhotné ženy i děti. Popravená Anna Vyhnisová byla v šestém měsíci, Jindřišce Novákové, kterou maminka poslala pro Kubišovo kolo, bylo čtrnáct, Miroslavu Piskáčkovi, Karlu Svěrákovi a Evě Faltové patnáct let. Iris Svěrákové a Jitce Kubišové bylo šestnáct.

Další děti popravených vlastenců likvidaci unikly – byly odvezeny do internace. Čtyřicet osm dětí ve věku od dvou do patnácti let skončilo v Praze na Jenerálce, později v táboře ve Svatobořicích a v Plané nad Lužnicí. Irena Hešová patřila ve svých patnácti mezi nejstarší. Děti si navzájem pomáhaly, dodnes jsou jako jedna velká rodina.

Na další snímky se můžete podívat – ZDE.

Text: Vojenský historický ústav Praha
Foto: Aleš Otava, VHÚ Praha

Novinky

Odoberajte newsletter

Odoberajte najnovšie informácie o našej ponuke do Vašej emailovej schránky.