Od podzimu 1939 se v Agde a dalších jihofrancouzských obcích začala postupně budovat československá divize. V důsledku nedostatku zbraní a dalšího vojenského materiálu ale její výstavba nebyla dokončena ani na jaře 1940. A to za situace, kdy německá vojska překročila 10. května 1940 hranice Belgie a Nizozemska a rychle postupovala na území Francie. Začátkem června 1940 naše velení vybralo nejschopnější vojáky divize a sestavilo z nich divizní pěchotu, kterou tvořily dva pluky čítající zhruba pět tisíc vojáků. Velitelem toho uskupení byl ustanoven generál Jaroslav Čihák. Plukům pak veleli plukovníci Jan Kratochvíl a Jan Satorie.
Dne 11. června 1940 se oba pluky přesunuly na frontovou linii v operačním pásmu francouzského VII. armádního sboru. První pěší pluk byl začleněn do sestavy 23. divize a z Montigny-sur-Aube se urychleně přemístil do prostoru Coulommiers, které se nacházelo asi čtyřicet kilometrů východně od Paříže. Již během tohoto pochodu potkávali naši vojáci ustupující Francouze, od nichž se pokoušeli získat munici.
Hned následujícího dne zaujal pluk posílený dvěma francouzskými prapory a ženijní rotou postavení na předmostí řeky Grand Morin. Zde ho ale čekal jen krátký boj s předsunutými německými jednotkami. Již ve večerních hodinách přišel rozkaz k ústupu. Takto se to několikrát opakovalo. Mezitím Němci obsadili Paříž. Za této situace dostali naši vojáci rozkaz ustoupit k Montereau a opevnit se na jižním břehu řeky Seiny. Vývoj situace na frontě však tak trochu předběhl toto nařízení. Když po vyčerpávajícím pochodu uprostřed noci dorazily první naše jednotky k řece, Montereau a nedaleký sklad pohonných hmot po bombardování hořely. Proud uprchlíků navíc ucpal všechny cesty k městu. Most přes řeku byl zatarasen zaklíněnými zničenými vozidly. Když se konečně podařilo ženistům shodit poškozenou techniku do řeky a uvolnit cestu přes most, bylo již pozdě. Přesně v pět hodin ráno 15. června totiž Francouzi podle původních rozkazů vyhodili most do vzduchu. Do té doby se přes něj na druhou stranu dostala jen část našeho pluku. První československý prapor se opozdil a zůstal tak na břehu, který v té době již obsazovali Němci. Části praporu se ještě podařilo přejít po poškozeném železničním mostě, ale i tato ústupová cesta byla záhy Němci odříznuta.
První rotě poručíka Karla Vrdlovce a některým dalším našim jednotkám bezprostředně hrozilo zajetí. Právě v tomto okamžiku prokázal poručík poprvé mimořádnou odvahu a fyzickou zdatnost. Během těchto ústupových bojů a za neustálého dotírání nepřátelského letectva přeplaval dvakrát Seinu, aby získal pro svou rotu tolik potřebné vory a improvizovaná plavidla. Na ně pak nalodil většinu našich vojáků. Problém byl ale s koňskými potahy, které do vody nechtěly. Naložit se podařilo také jen část těžkých kulometů a munice. Museli tedy koně a nemalé množství dalšího materiálu zanechat na severním břehu. I tak se ale samotné překonání řeky neobešlo bez následků. Naše jednotky byly při překonávání Seiny napadeny německým letectvem. Kromě vojáků, kteří neuměli plavat, se utopila i řada zraněných. Podobně skončili i jedinci zasažení tlakovou vlnou výbuchů bomb.
Když se naši vojáci dostali na jižní břeh, okamžitě se zformovali a na vyvýšeném, porostlém terénu zaujali v sedm hodin ráno obranu. O pouhou hodinu později obsadil protivník severní břeh a začal se připravovat na překonání vodního toku. Československým vojákům se až do odpoledních hodin úspěšně dařilo mařit všechny jeho pokusy dostat se na druhou stranu. Pak ale přišel rozkaz velitele divize, aby se československé jednotky stáhly na jih. Hrozilo jim totiž obklíčení.
V dalších dnech, od 16. do 18. června, drželi vojáci pluku přechody přes řeky Loiru a Ocru. Zde se podařilo rychle postupujícímu protivníkovi uštědřit nemalé ztráty. Přesto ale nebylo v jejich silách zadržet ho na delší dobu.
Ani druhému pluku se nevedlo o mnoho lépe. Byl zařazen do sestavy 239. divize a čekala ho podobná bojová cesta jako první pluk. Nejdříve bránil přechody přes Marnu. Následoval přesun za řeku Grand Morin a pak rychlý ústup k Seině. Ani jemu se zde ale nepodařilo zachytit. Jeho příslušníci svedli s Němci skutečně tvrdé boje až v oblasti Gienu. Pak už ale následoval doslova zběsilý ústup před rychle postupujícími Němci. Francouzská obrana se zhroutila. Dne 22. června 1940 podepsal maršál Philippe Pétain s Němci ponižující příměří. Následujícího dne se oba naše pluky, značně prořídlé, sešly v Nontrone. Do přístavu Séte dorazila naše kolona o tři dny později.
Na další snímky se můžete podívat – ZDE.
Text: Vladimír Marek, Univerzita obrany /r
Foto: VÚA-VHA
