Co všechno musí ovládat řidič tohoto dvacetitunového obra, co je jeho úkolem a jaké zkušenosti s tímto obrněncem má, jsme se zeptali četaře Š. S., který působil na základně Bagrám v Afghánistánu v rámci 11. strážní roty BAF.
„Terén v Afghánistánu je problémový v tom, že většina cest je nezpevněných, je tu prašný povrch s kamením, který, když zaprší, tak klouže, vzniká bahno a vytvoří se louže,“ říká řidič. „Silnice jsou tady dost úzké a mnohdy se jezdí mezi kaláty, což je soustava domů obehnaná zdí. Řidič v kabině nemá pořádný výhled a neví, co se děje za autem. Proto jsou pro mě důležité i druhé ‚oči‘ kolegy v kabině, který mi radí, kolik si například mohu najet do zatáčky nebo zda mám nějakou překážku v cestě. MRAP dokáže jet rychlostí i 80 km v hodině, ale při patrolách jezdíme podstatně pomaleji.“
Předvídat je základní pravidlo každého řidiče
„V České republice jezdím s Tatrou 810, ta je zhruba rozměrově stejná jako MRAP. Ale veliký rozdíl je v rozhledu a v chování vozidla na silnici,“ konstatuje vojenský řidič. „MRAP je podstatně těžší vozidlo a s tímto faktem jako řidič musím počítat a přizpůsobit těmto vlastnostem jízdu. Když jsem si sednul do MRAPu poprvé, tak jsem byl překvapený, že mám hodně omezený výhled. Jsou tam ochranné sítě, ty ztěžují periferní vidění a orientaci v terénu. Musím si načítat terén, který je přede mnou, co mě na trase čeká, co to udělá s vozidlem, když najedu na nezpevněný terén a musím vyjet mimo běžnou trasu. Musím si všímat i neobvyklých překážek, protože by se mohlo jednat o nastražené improvizované výbušniny, nebo tam mohou být velké výmoly po výbuchu a nesmí mě překvapit ani naskládané hromady kamení. Musím vědět, jak se vyhnout, kolik si mohu dovolit najet si, to vše s vědomím, že nesmím ohrozit celou kolonu našich vozidel.“
Řidič musí umět předvídat a počítat musí takřka úplně se vším. To je pro řidiče téměř základní všeobecné pravidlo. „To ale neplatí jenom pro Afghánistán, ale kdekoliv jinde,“ pokračuje četař Š. S. a dodává, že už dopředu musí počítat s možností, že se dostane do nějaké vyhrocené situace. „Pak okamžitě naskakují instinktivně naučené drily, které v rámci výcviku jako jednotka trénujeme,“ konstatuje řidič.
MRAP nemá klíčky
Obrněné vozidlo v pískové barvě, relativně krátké, ale hodně vysoké. Nahoře je otočná věž pro střelce. První vozidlo v patrole tlačí před sebou válec z kol.
„To je pro případ, kdyby bylo v cestě nastražené improvizované výbušné zařízení reagující na tzv. tlakový spínač,“ vysvětluje dále řidič četař Š. S. „Pokud na něj vozidlo najede, tak k iniciaci dojde dřív, než útočník plánoval, a životy našich vojáků jsou tak chráněny.“
MRAP váží kolem 20 tun, má spotřebu 50 litrů na 100 kilometrů. „Tenhle obr nemá klasické klíčky, ale odemyká se a zamyká se kódovacími zámky,“ popisuje vnitřek kabiny řidič. „Na řetězu je zámek, na který nastavím kód. Výhled v kabině, jak už jsem říkal, nic moc, vlevo i uprostřed masivní sloupek. Je zde centrální dohušťování pneumatik. Podle nákladu si vyhodnotí, jak je má dohustit.“
Řidič má před sebou displej, vypadá to jako obrazovka notebooku. Na tachometru vidíme maximální výkon 140 km v hodině. Chybí tu spojka, jsou tu jen dva pedály. „Je tu automatická převodovka,“ vysvětluje okamžitě řidič. „A ta obrazovka funguje jako takový on-line komunikátor s mapovým podkladem.“
S řidičem sedí v kabině spolujezdec, který má funkci velitele družstva a působí také jako druhé řidičovy oči a naviguje ho. Spojení a komunikace funguje v rámci celé patroly. Ale nejen to. Ve chvíli, kdy působí kolona v terénu mimo základnu, je ve spojení i s nadřízeným stupněm velení.
Zaparkováním úkol nekončí
„Když vyjedeme ven ze základny na patrolu, najezdíme běžně kolem třiceti kilometrů,“ informuje řidič Š. S. „Zabere nám to podle obtížnosti terénu čtyři až šest hodin. V tu chvíli, kdy jste v akci, tak vám to pocitově přijde, že najedete těch kilometrů víc, než je to pak v reálu. Po splnění úkolu, když vysadím posádku, tak pro mě úkol nekončí. Musím zkontrolovat, zda všechno funguje, musím doplnit palivo a všechny ostatní zásoby. Všechno musí být stoprocentně připravené kdykoliv vyjet. Pak teprve pro mě úkol končí a já sám musím mít dokonalý pocit, že jsem udělal maximum pro to, abych neohrozil příští výjezd.“
Na další snímky a video se můžete podívat – ZDE.
Text a foto: Jana Deckerová, Armáda ČR
