Na misi v Litvě působí i vojáci Aktivní zálohy

Doma se od profesionálů někdy liší třeba delšími vlasy a vždy nášivkou „Aktivní záloha“ na rameni. V alianční misi mezinárodního bojového uskupení eFP (enhanced Forward Presence) v Litvě chodí všichni vojáci označení jednotně a platí na ně stejný metr. Aktivní záložníci jsou i tady – desátnice K. D. a nadporučík T. V.

„Známe se z kurzu přežití, který jsme museli absolvovat před nástupem na misi. To jsme dokonce byli v jedné skupince,“ říká nadporučík T. V. „V misi ale oba děláme úplně odlišnou práci čistě mezi profesionály,“ dodává. Desátnice K. D. je zařazena jako řidička Tatry T-810 u jednotky, která chrání baterii palebných systémů RBS-70. T. V. Působí ve funkci známé pod zkratkou PAO – Public Affairs Officer, neboli důstojník pro veřejné vztahy a působí v mezinárodním informačním týmu eFP. Oba slouží v Aktivní záloze Ozbrojených sil České republiky zhruba čtyři roky, jejich příběhy a motivace jsou ale úplně odlišné. Dnes čtyřiadvacetiletá K. D. si službu v armádě poprvé vyzkoušela na dobrovolném vojenském cvičení. Měla za sebou rok vysoké školy v Praze, studium učitelství matematiky a fyziky ji ale příliš nebavilo a chtěla jinam. Přestávky před nástupem na stavební fakultu ČVUT proto využila k výcviku ve Vyškově.

Z posluchárny do mise

„Moc se mi tam líbilo, a když výcvik skončil, byla jsem si jistá, že chci v jednotce Aktivní zálohy pokračovat dál. Zavolala jsem na krajské vojenské velitelství a jediné místo, kde jsem mohla začít opět okamžitě cvičit, bylo u strážní jednotky 25. protiletadlového raketového pluku ve Strakonicích,“ popisuje K. D. Do Vyškova se vrátila na kulometný a řidičský kurz, za vlastní peníze si udělala civilní řidičák, aby mohla řídit nákladní Tatru. Když pak před rokem přišel vrchní praporčík a nabídl záložníkům místo v misi, přihlásila se. Z několika dobrovolníků vybrali právě ji.

„V červnu jsem udělala státnice, a pak odjela do Litvy. Během přípravy mi učitelé maximálně vycházeli vstříc, bez toho bych zvládala jen hodně těžko,“ říká K. D. Na misi se jí líbí hlavně to, že se neustále něco cvičí, střelba, taktika, jízdy… „Rozhodně se tu nenudím, spíš si říkám, že to utíká nějak moc rychle,“ konstatuje. Působení v Litvě, a navíc ještě ve strážní jednotce v ženské roli, přináší řadu zvláštností, K. D. se s tím ale vyrovnává dobře. „Mužský kolektiv je specifický, ale dá se do něj zapadnout,“ přemítá.

Ve svém věku ještě nemá závazky, rodina prý odjezd do Litvy nesla těžce, ale věděla, že jí to nerozmluví. „Co mi mise dává? Asi určitě zodpovědnost. Když vezete na korbě auta lidi, jste zodpovědní nejen za sebe, ale také za ostatní, aby se jim nic nestalo,“ dodává desátnice K. D. Koketuje přitom s myšlenkou, že by u armády zůstala jako vojákyně z povolání. „Určitě by se mi líbila nějaká bojovka. Lítat po lese, to je moje. Jenže se bojím, že mě jako ženskou prostě zavřou do kanceláře a nikdo se nebude na nic ptát,“ podotýká.

Reportérem ve válce i v misi

Třiapadesátiletý T. V. byl u armády jako voják z povolání už v minulosti. Vystudoval Vysokou vojenskou leteckou školu v Košicích a pět let létal s vrtulníkem Mi-24. V roce 1997 od armády odešel a dal se na žurnalistiku. Působil například v Afghánistánu, na Balkáně či v zemích bývalého Sovětského svazu. Dělal reportéra v domácí rubrice České televize, editoval zpravodajskou „čtyřiadvacítku“. Jako humanitární pracovník společnosti Člověk v tísni zakládal mise v Afghánistánu a na Donbase, pracoval i v Čečensku.

„Chtěl jsem přispět k tomu, čemu se možná pateticky říká obrana vlasti, Evropy a našich demokratických hodnot,“ říká o tom, proč se přihlásil do aktivní zálohy. „Nejenom o tom žvanit na sociálních sítích, ale taky skutečně něco udělat,“ dodává. Jako záložník se zkušenostmi nemusel absolvovat základní výcvik, nastoupil rovnou k rotě AZ u KVV Pardubice, odtud se přihlásil do nově vznikajících Kybernetických sil a informačních operací (KySIO), kde je zařazen jako důstojník skupiny CIMIC (Civil and Military Cooperation).

KySIO vysílá aktivní záložníky do zahraniční operace v Litvě už po několik rotací. Pro nadporučíka T. V. přišla nabídka jet do mise, když jeden z nominovaných kvůli nové práci svou účast vzdal. Následoval zhruba rok přípravy, zkomplikovaný válkou na Ukrajině, kde pracoval jako volný novinář. „Jezdil jsem tam jako reportér, fotograf i kameraman. Stávalo se, že jsem se vrátil, musel sestříhat reportáž a mazat zase na cvičení. A odtud opět reportovat do války,“ říká. Přesto se podařilo přípravu absolvovat a T. V. působí jako fotograf v mezinárodním týmu.

„Vlastně je to svým způsobem odpočinek od práce v civilu, kde musíte dělat všechno, abyste se uživili. Fotit, natáčet, psát, mluvit do rozhlasu a televize. Tady se člověk může soustředit jen na fotografii, a přitom zaznamenávat výcvik z bezprostřední blízkosti, kam se běžný novinář v civilu nedostane,“ popisuje svou práci. Cenné jsou podle něj i zkušenosti s tím, jak funguje spolupráce v rámci aliančního uskupení spolu s německou, nizozemskou, belgickou, norskou i lucemburskou armádou.

Vztahy v mezinárodním týmu jsou podle T. V. výborné a v jeho okolí, jak říká, nikdo neřeší, zda je jeho kolega rezervista nebo profesionál – na rozdíl od armády české, kde se ještě občas můžete setkat s přezíravým pohledem na aktivní zálohy. „Je to přirozené, záložníci se těžko vyrovnají profesionálům u bojových útvarů, kteří své návyky drilují den co den. Mohou ale armádu doplnit zejména o profese, jejichž náplň je v civilu podobná,“ říká.

Manželka s dětmi nenesou odloučení příliš dobře, snaží se ale být stateční. „Všichni jsou skvělí a za to jim patří obrovský dík,“ říká. Nabyté zkušenosti by chtěl zužitkovat v dalším působení v aktivní záloze a v civilním životě. „Je to k nezaplacení a jako novináři mi to pomáhá pochopit události v širším kontextu. A i když nejsem zrovna ukázkovým vzorem vojáka, důležité je tu jedno – mise se nedá nahradit žádným kurzem nebo školením, musí se prožít.“

Na další snímky se můžete podívat – ZDE.

Text a foto: 3. ÚU AČR GBAD eFP Litva, Armáda ČR /r

Knižné novinky