Jeskyně, vraky nebo dno přehrady

Zbyněk Růžička se potápí bezmála 40 let


Živí se jako pracovní potápěč, za sebou má ponory do hloubek více jak 110 metrů. Pod vodou prozkoumal jeskyně v Itálii nebo Slovinsku a jako jeden z mála si mohl zblízka prohlédnout vraky válečných lodí na Jadranu a také na Baltu. Rotný Zbyněk Růžička slouží v aktivní záloze na pozici velitele potápěčského družstva pontonové roty u 152. ženijního praporu a k potápění ho přivedl právě SVAZARM jako příprava pro armádu.

„Papíry k potápění jsem získal už ve 14 létech, kdy mě následně odvedli na povinnou základní vojenskou službu k potápěčům do Banské Bystrice. Bylo to pro mě takový zadostiučinění,“ přibližuje vůbec první seznamování s podvodní říší rotný Růžička.

Po revoluci doprovázel turisty toužící po potápění po světě. Ve volném čase se ale věnoval jeskyním nebo vrakům potopených lodí. „Za jugoslávského konfliktu jsme se jezdili potápět na vraky z první a druhé světové války na Jadran. Teď už se tam nikdo nedostane, protože jsou tyto lokality zakázané a hodně hlídané,“ popisuje svoje největší zážitky z té doby aktivní záložák. I přes drsné podmořské podmínky kvůli špinavé vodě, zachyceným rybářským sítím a nestálému proudění si tak mohl prohlédnout vrak italské bojové lodi například Ceasare Rossarol, 85 metrů dlouhý křižník potopený u Istrie nebo vrak bojové lodi TA45 Spica ve Velkém Kvarnerském kanále. „Bylo tam spoustu pušek a různého vybavení, které v té době vojsko používalo. Od náplní korditu do lodních kanónů až po nevybuchlé pumy.“ Samostatnou kapitolou jsou pak vraky Baltu.

Postupně ale nastal čas se usadit a najít si zaměstnání v České republice. Proto začal pracovat ve firmě, která se zabývala vývojem potápěčské dýchací techniky. Jednou z novinek, kterou měl za úkol vyzkoušet, byl rebreather - recyklační dýchací přístroj. „Normálně se na dýchání používá klasický zásobník vzduchu, ze kterého tělo využije přibližně 4 až 5 % kyslíku a zbytek se vydechne do okolní vody a to je velká ztráta. V recyklačním přístroji to, co vydechnete, nejde do okolní vody, ale vrací se zpátky do přístroje. Tam se vzdušnina zbaví oxidu uhličitého, sondy změří, kolik chybí kyslíku, doplní ho a znovu to pak nadechnete. S 3 litrovou lahví tak vydržíte třeba i 4 hodiny bez ohledu na hloubku,“ vysvětluje fungování speciálního přístroje Zbyněk Růžička. Jejich využitelnost testovali v hlubokých vodách rakouských jezer: „Tady jsme skončili na 114 metrech hloubky. V italských jeskyních to bylo o 14 metrů míň, protože tam se velkou roli hraje i psychický faktor a je to i logisticky poměrně náročné.“ Na tehdejší dobu přelomu století to byli podle Růžičky slušné hloubky. Z dnešního pohledu už se jedná o běžný výkon.

V rámci vývoje se dostal do kontaktu i s vojenskou technikou. Na velitelství výcviku – vojenské akademii Vyškov testovali potápěčské trenažery pro tankisty. „Nacvičuje se to ve velké vodní nádrži. Řidič se podsadí do makety tanku, nasadí si dýchací přístroj a zajede do vody. Kabina se zaplaví a on má za úkol vyplavat ven. My jsme byli první, kteří ověřovali funkčnost celého systému.“

V současné době Zbyněk Růžička pracuje už 12 let u potápěčské firmy, která se zabývá opravami různých vodních děl – od přehrad, elektráren, čistíren odpadních vod nebo kanalizací až po biofermentory (bioplynové stanice). „V případě, že nejde odstavit provoz kvůli potřebě nepřetržitého provozu, anebo z důvodu vysoké ekonomické ztráty pro podnik, tak nastupujeme my. Fungujeme jako zedníci, instalatéři, svářeči, montéři i fotografové. Prostě děláme všechno, co se pod vodou dělat dá.“ Na rozdíl od ostatních potápěčů se pracovní potápěči, jak říká Růžička, mají jako v bavlnce. „My pracujeme na hadicích, v přilbách a botách. Soustředíme se pouze na svůj úkol a o naše životní funkce se starají další 4 lidi na suchu. Hadicí dostáváte dýchací plyn, máte kabelový telefon, obrazový přenos, dálkové měření hloubky i vyhřívání obleků.“

I přes poskytovaný komfort se nehody nevyhýbají ani jim. „Jednou v únoru jsem pracoval s jeřábem, který se převrátil do vody. Zůstal jsem uvězněný pod pontonem, mezi lany jeřábu a nějak se mi na ten jeden nádech podařilo vymotat a vyplout na hladinu. Než jsem se dostal do bezpečí, byl jsem zmrzlý na kost,“ vzpomíná na jednu z nejtěžších chvil v pracovním životě ženista v záloze.

K armádě se Růžička vrátil 5 let zpátky, nejprve na pozici řidiče nákladního vozu - specialisty, a v současné době jako velitel potápěčského družstva pontonové roty. „Uniforma mi byla vždycky blízká. Navíc se tady potkám se vzdělanými lidmi a pracuji s tím, co znám. Ve firmě také používáme ženijní pontony jako plovoucí základny a o potápění ani nemluvím. V neposlední řadě stojí za zmínku i náš instruktor B. K. z řad armádních profesionálů, který nás má na starosti v oblasti vzdělávání. Je přísný, ale přesně odhadne, kdy zvolnit a odlehčit humorem. Mám rád takové lidi, díky mu za to. Z toho důvodu mi má armáda, konkrétně ženisti, co nabídnout a věřím, že i já mám co nabídnout armádě.“

Na další snímky se můžete podívat – ZDE nebo ZDE.

Text: kpt. Mgr. Zuzana Králová, tisková a informační důstojnice 15. ženijního pluku Bechyně /r
Foto: z archivu Zbyňka Růžičky

Knižné novinky