Jen tak ze zvyku jsem se ho zeptal, jak se mu líbí na cvičení. Znáte ty tradiční odpovědi: „No loni to bylo horší, byla zima jak v psírně,“ nebo: „Dobrý, ale jídlo nic moc.“ Jenže tenhle kluk byl na cvičení poprvé a tak skromně přiznal, že nemá moc s čím srovnávat. „A proč si vůbec tady?” napadlo mě, že třeba konečně dostanu odpověď na otázku, která mě zajímá už dlouho. Co ho vede k tomu, že kromě svého civilního povolání se rozhodl dobrovolně podstupovat strasti výcviku a trávit volný čas v nepohodlí stanu s dalšími šesti, sedmi, ale i deseti vojáky, dělit se o koupelnu, záchod a po krátkém spánku se nechat sekýrovat od důstojníků a cvičit, cvičit, cvičit… Domluvili jsme se s Jirkou, tak se jmenuje, že tomu zkusíme přijít společně na kloub. Co vede mladého člověka k tomu, že kromě svých povinností, pracovních a rodinných, si k tomu přidá i povinnosti vojenské?
V Jirkovo rodině je tradicí zemědělství. Matka i otec pracovali v oboru a tak se předpokládalo, že po absolvování střední školy zemědělské v Klatovech v tom bude pokračovat. První pochybnosti začaly, když se ještě na střední škole setkal s náboráři z Univerzity obrany z Brna. „Jako kluk jsem navštěvoval všechny možné akce hasičů, policistů i vojáků. Prostě, jak byla někde vystavena nějaká technika, už jsem tam byl. A samozřejmě dětské hry na vojáky. Tím si snad prošel každý kluk. Také mne zajímala 2. světová válka. Ne jako historie, ale technika, zbraně a tak,“ vzpomíná Jirka na střelnici Otice. To už běží pátý den cvičení. Vše, co se o profesionální armádě a studiu na vojenské vysoké škole od brněnských náborářů dozvěděl, ho zaujalo, ale rodinná tradice ho svazovala natolik, že volba vysoké školy byla jasná. Zemědělská v Budějovicích.
Kamarádi, kteří se rozhodli jinak a zvolili si cestu vojenských profesionálů, mu často a se zápalem vyprávěli historky z vojny a dál v něm živili touhu zkusit si to na vlastní kůži. Na vysoké potkal svou přítelkyni (mimochodem také rodačku z Klatov), a protože po studiu se jim tady nabízela práce, rozhodli se zůstat a budovat si společnou budoucnost v jihočeské metropoli. „Jako student jsem tady zažil hodně legrace, večírků, párty a našel si spoustu přátel. Prostě studentský život,“ říká s úsměvem, který je pro něj tak typický (strávil jsem s ním skoro jeden celý den a nikdy se nepřestal usmívat). Jirka začal pracovat v Platební agentuře zemědělství jako projektový manažer a dál se věnoval svým koníčkům. Procestoval Evropu, střední Ameriku, věnoval se vysokohorské turistice, lezectví, zdolávání ferrat. Dál se setkával s kamarády, kteří již sloužili u svých útvarů a vyprávěli veselé (i dobrodružné) historky.
Postupem času v něm dozrálo přesvědčení, že nikdy není pozdě a že by to měl zkusit – zašel proto na rekrutační pracoviště, kde mu nabídli možnost vstupu do aktivní zálohy. Bylo rozhodnuto. Letos v únoru už se hlásil ve Vyškově a po úspěšném absolvování základního výcviku vstoupil do pěší roty Budějovického Krajského vojenského velitelství. „Ve Vyškově jsem se nejvíc bál úrazu a nemoci. To by byla jasná cesta domů. Že to nezvládnu fyzicky, jsem si ani na chvíli nepřipouštěl. Díky svým koníčkům jsem na tom s fyzičkou dobře a všechno co jsme tam cvičili, mne navíc hrozně bavilo.”
Další část povídání s Jirkou probíhá ve stanu v době odpoledního odpočinku. A pořád se usmívá. Myslím, že se usmívá i ve spaní. Je to prostě náturou. Ten kluk je prostě plný radosti ze všeho co dělá. „Chtěl jsem výcvik absolvovat v jednom kuse, celých šest týdnu. V práci se ke mně zachovali naprosto úžasně a umožnili mi, abych si to nemusel dělit. Takže celých šest týdnu v kuse, pak dva týdny volna a teď jsem zase na cvičení. Musím říct, že když máte takovou podporu u zaměstnavatele, berete to už trochu jako povinnost být záložákem,“ nešetří Jirka chválou na svého chlebodárce. „A pak je tu moje přítelkyně. Byla to pro nás vlastně taková první zkouška našeho vztahu. A obstáli jsme bez ztráty kytičky. Je to i tím, že mi fandí a podporuje mě ve všem, co dělám. Dokonce se mnou leze i po horách, takže to máme jako společný koníček,“ pokračuje ve svém vyprávění. „Vojákem jsem chtěl být jenom na zkoušku, proto nejdřív dobrovolné cvičení. Ale teď už na to koukám jinak. Stát se může cokoliv a je dobré být připraven. Být v aktivní záloze, pravidelně cvičit, připravovat se na krizové situace, ale přitom žít svůj běžný život s rodinou a přáteli, chodit do práce, na dovolenou, prostě normálně tady fungovat. Mně se to zdá úplně normální,“ říká Jirka naprosto přirozeně. „A kdo jiný když ne my? Zdravi, mladí chlapi? To budou dělat ženy, nebo naši rodiče a prarodiče?“
Po večeři jsme se sešli ten den naposled. Dal jsem mu přečíst, co jsem si z našich rozhovorů zapamatoval a co jsem z toho napsal. Ptal se mě, zda jsem našel odpověď na svou otázku. Řekl jsem upřímně, že nenašel. Vlastně jsem ji už při našich debatách ani nehledal. Já vlastně ani nepotřebuji vědět proč je tady. Je ale důležité, aby to věděl on. A já jsem přesvědčený, že tenhle kluk, vlastně už zralý chlap to ví. Ví, co v životě chce, ví, jaká cesta k tomu vede, ví, co se od něj očekává a ví, že je dobré být na to všechno připraven.
Na další snímky se můžete podívat – ZDE.
Text a foto: prap. Miroslav Lyga, Krajské vojenské velitelství České Budějovice /r
