Vojenský mašinfíra se potýká se zvěří

i lidskou ignorací


Pochází ze železničářské rodiny, ale až u armády si splnil svůj sen. Stal se strojvedoucím na motorové lokomotivě. Rotmistr Petr Kameník pracuje u 15. ženijního pluku v Bechyni ve službách kovové krásky už více jak 4 roky.

„Můj tatínek a dědeček jezdili jako strojvedoucí. Děda ještě na párách a táta na motorech i na elektrikách. Občas mě vzal na černo jako kluka s sebou, takže někdy ve 12 létech už jsem měl o svém budoucím zaměstnání jasnou představu,“ vzpomíná na své dětství Petr Kameník. I z toho důvodu začal studovat na středním odborném učilišti železničním v Nymburce, kde se vyučil ve čtyřletém oboru mechanika silnoproudých zařízení, zjednodušeně elektrikáře pro lokomotivy. Po škole pak pracoval v lokomotivním depu na elektrikářské dílně. „V té době jsem hodně jezdil s tátou na lokomotivě. Občas mě i nechal řídit, což byl pro mě úžasný zážitek. Zatímco jiní kluci o víkendu proháněli holky na zábavách, já jsem proháněl železného oře na kolejích,“ popisuje svoje první praktické zkušenosti s lokomotivou Kameník.

Protože ale plat u železnice v té době nebyl příliš vysoký, rozhodl se vyměnit koleje za silnici. „Udělal jsem si řidičák a začal jezdit nejprve s malými auty a pak i s kamiony. Během dvanácti let za volantem jsem projel 27 států Evropy,“ přibližuje další etapu ve svém životním leporelu ženista z Bechyně. Nakonec se díky svým přátelům rozhodl zkusit štěstí u armády, kde nejprve začínal jako řidič. „Když odcházel kolega v Bechyni z lokomotivy, tak jsem se náhodou dozvěděl, že shánějí strojvedoucího. Protože to byl můj dětský sen a měl jsem vzdělání, které s tím souviselo, tak jsem o místo zažádal. Ani mě nenapadlo, že se zase z kamionů vrátím zpátky na mašinu.“ Armáda mu umožnila si udělat státní zkoušky – licenci strojvedoucího na drážním úřadě v Praze.

Další zkušenosti pak získával v posádce Čáslav, kam dodnes jezdí na zdokonalovací kurzy. „Narazil jsem tady na skvělé lidi, jak posunovače, tak i kolegu strojvedoucího Ladislava Škroupa. Naučil mě jezdit s cisternami, se kterými se úplně jinak brzdí, než když jsou na vlaku přikurtovaný tanky.“

V současné době má kromě lokomotivy na starosti i pětikilometrový úsek bechyňské trati z posádky až do Sudoměřic. „Starám se o funkčnost přejezdů, výhybek a sjízdnost tratě. Zrovna nedávno jsem řešil problém s divokými prasaty, která podryla cca 1km úsek tratě. Společně s dalšími vojáky jsme to dávali celý den do původního stavu,“ přibližuje jednu ze stránek své práce rotmistr. Zároveň dodává, že mu život komplikuje nejen divoká zvěř, ale i samotní lidé. „Na trati jsou čtyři nechráněné železniční přejezdy. Dnes je praxe taková, že řidič jede, kouká na tebe, ty přibržďuješ, houkáš s lokomotivou, on ti má podle vyhlášky dát přednost a nedá. Proto, když máme vagónování, tak si vyžaduji asistenci vojenské policie, která nám na majákách zastaví přejezdy, a my můžeme v klidu projet.“

Řízení lokomotivy je podle Kameníka náročnější, než řízení automobilu. „Úplně jinak se tady brzdí, protože v autě šlápneš na brzdu a ten efekt je okamžitý.“ Mašina má dva typy brzd, lokomotivní a vlakovou. U obou je ale náběh brzd několik vteřin, než vůbec zareagují. „Brzdné vzdálenosti jsou odhadem od 400 do 1000 metrů. Může se použít i rychlobrzda, tedy zablokování kol, ale to je jen v krajní situaci a stejně přímo na místě nezastavíš. Z toho důvodu musíš hodně předvídat a pořád dávat pozor,“ upřesňuje rotmistr Kameník. Jak ještě dodává, bezpečnost práce se musí dodržovat nejen při jízdě, ale především při vagónování. „Je to práce, u které se nesmí chvátat. Když s posunovačem zapřaháme vozy, tak se mě zeptá, jestli může jít dolů pod vůz spřáhnout vlak s lokomotivou a nevleze tam, dokud já mu to po vysílačce neodsouhlasím, abych ho tam třeba nepřimáčkl. Tady se chyby neodpouští a jediné škobrtnutí tě pošle do kriminálu.“

I když vlak zrovna nejezdí po kolejích, práce strojvedoucího zdaleka nekončí. „Musím neustále kontrolovat trať, vlečku a samozřejmě dvakrát do měsíce zvládnout základní údržbu na mašině. Hlídáte si, jestli nejsou porušené klínové řemeny, někde něco neteče a všechno svítí, jak má,“ popsal další náplň jeho práce Petr Kameník. V současné době mu v jeho vytíženosti hodně ulehčil i nákup nabíječky na baterky. „Cena jedné akumulátorové baterie je hodně vysoká a na lokomotivě je jich celkem 15. Aby se nevybily, musel jsem minimálně jednou týdně protáčet motor. Takže i v době dovolené jsem musel přijít do práce a mašinu nastartovat. Teď už jsou baterie díky nové nabíječce pořád pod proudem.“

Strojvedoucím, jak říká Kameník, nemůže být každý. „Musíš mít k tomu nějaký vztah. Někdo se narodí s tím, že bude Sparťan, jiný zase Slávista a nikdo ti přesně nevysvětlí, proč to tak je. Mám to opravdu v rodině. Oba moji strejdové jsou výpravčí, a protože jsem vyrůstal v nádražácký rodině, jízdu na lokomotivě opravdu miluji. Je to moje srdeční záležitost.“

Na další snímky se můžete podívat – ZDE nebo ZDE.

Text: kpt. Mgr. Zuzana Králová, tisková a informační důstojnice 15. ženijního pluku Bechyně /r

Knižné novinky