Po převzetí středoškoláků před budovou rektorátu UO a přepravě do prostor brněnské přehrady byla akce zahájena u chaty UO v Kníničkách. S mírnými rozpaky splnili středoškoláci u chaty příkaz k odevzdání veškeré tuhé stravy, kterou si s sebou přivezli. Vzápětí jim byly předány polotovary k vaření zeleninové polévky (brambory, mrkev, celer, brokolice, cibule, česnek a koření), velké hrnce a ve dvou skupinách rozdělávali ohně a vařili a vařili a vařili. Komandosáci byli degustační skupinou a dlužno podotknout, že měli opravdu těžkou úlohu při stanovení týmu, který uvařil lepší polévku. Zhruba polovinu uvařené many spořádali středoškoláci jako páteční večeři a druhou část si ponechali na sobotní snídani. V prostoru několika set metrů severně od chaty jsme si vybudovali provizorní přístřešky pro strávení části noci v přírodě. Využití postavených přístřešků v poměrně chladné noci bylo opravdu krátkodobé, protože zhruba do jedné hodiny po páteční půlnoci korzovali 4 skupiny středoškoláků z prostoru základny k mostu pod hradem Veveří a zpět s úkolem nepozorovaně překonat komandosáky hlídaný most a vrátit se na základnu aniž by se na cestě tam i zpět s kýmkoli setkali.
V sobotu se poměrně rychle rozplynula ranní mlha, nad obzor se vyšplhalo sluníčko a zkřehlé postavičky středoškoláků postupně rozmrzaly. Pomohla tomu i krátká intenzivní rozcvička a porce ohřáté páteční polévky. V okruhu zhruba 100 metrů od chaty byl proveden „letecký shoz“ v pátek odebrané stravy. Pročesáním stanoveného prostoru našli středoškoláci všechny 4 igelitové pytle. Radost z nálezu svých laskomin jim nezkazilo ani přezkoušení ze sed-lehů (1 minuta), kliků (30 sekund) a skoku snožmo z místa. Potom také přišla na řadu voda a s ní soutěž v překonání přehrady na šířku s využitím raftu byla spíše o zábavě. Kolektivní hygiena, která následovala po raftech, již taková zábava zpočátku sice nebyla, ale poté, co všichni absolvovali (z hlediska prostoru odděleně pro chlapce a děvčata) povinné setrvání několika desítek sekund ve vodě ponoření po krk a mohli přehradu opustit, ubezpečovali se navzájem, že jim je již teplo a bylo to prima. Závěr odborné části programu byl o zdravotnické přípravě. Po krátké rozpravě o zásadách první pomoci spočívající v zopakování telefonních čísel prvků integrovaného záchranného systému, protišokových opatření, zásadách zastavování krvácení a tlakových bodů na lidském těle, byl v každé ze čtyř skupin určen příslušník s frakturou stehenní kosti. Úkolem skupin bylo přiložit improvizovanou dlahu a provést transport raněného po stanovené ose. Lidová tvořivost při fixaci fraktury byla na vysoké úrovni, stejně tak i způsob transportu trpícího raněného kolem chaty.
Jako uznání odvahy zúčastnit se takového akce a opravdu velmi pozitivního přístupu k rozehrávaným činnostem byla všem středoškolákům v rámci vyhodnocení předána malá pozornost v podobě propagačních předmětů UO a čtyřem dívkám, které byly od samého počátku aktivity určeny do pozic šéfek týmů, něco malého navíc. Při loučení se několik ze středoškoláků vyjádřilo, že minimálně uvažují o studiu na Univerzitě obrany. Snad je náročný program, ve kterém byla zahrnuta i řada (desítky a desítky) kliků, od jejich rozhodnutí neodradí. Všichni středoškoláci si zcela jistě zapamatují, že kliky jsou „móóc“ dobrá věc. Mozek po nich vylučuje endorfin, hormon dobré nálady, a ten potom následně posouvá koutky úst nad osu „x“. A protože řídící této aktivity má rád veselé lidi, byly všechny průběžné soutěže mezi týmy posuzovány z „endorfinového hlediska“. Tým, který v dané soutěži vyhrál, si nezasloužil být moc veselý (aby to nevedlo k pýše) a cvičil vždy nejméně kliků; naopak prohravší tým bylo třeba motivačně povzbudit a vést je k úsměvu a proto cvičili vždy nejvíce. Jsem si jistý, že po několika málo dnech se středoškoláci zbaví svalové horečky a převládne v nich chuť stát se studenty vysoké vojenské školy.
Na další snímky se můžete podívat – ZDE.
Text a foto: Zdeněk Flasar, Univerzita obrany
