Zmizení ponorky ARA San Juan

Dne 15. listopadu 2017 při návratu na domovskou základnu záhadně zmizela argentinská dieselelektrická ponorka ARA San Juan. Až dosud pohřešované plavidlo se s největší pravděpodobností potopilo po technických problémech. Od zkázy ruské jaderné jednotky Kursk v roce 2000 jde, co se lidských životů týče, o nejtragičtější nehodu ponorek.

Ponorka ARA San Juan vyplula na svou poslední plavbu 25. října z domovské základny Mar del Plata, aby se zapojila do námořního cvičení v průlivu Beagle. Participovalo na něm přes tucet plavidel, tedy prakticky všechny významnější jednotky argentinské floty (ARA – Armada de la República Argentina). Od 90. let se jednalo o daleko největší manévry jihoamerického loďstva, při kterých bylo také střelou MM.40 Exocet potopeno vyřazené avízo ARA Comodoro Somellera. Nešťastná ARA San Juan v jejich rámci procvičovala běžné úkoly jako protiponorkový boj, ničení plavidel, průzkum a podporu operací speciálních sil. Právě proto na ní byl kromě posádky ubytován rovněž šestičlenný tým žabích mužů Agrupación de Buzos Tácticos, tudíž úhrnem 44 osob. Poté 13. listopadu zamířila ze základny Ushuaia zpět do Mar del Plata, kam měla podle propočtů dorazit za sedm nebo osm dní.

Námořnictvo však 16. 11. ve večerních hodinách vydalo zprávu, že ARA San Juan přestala podávat rutinní rádiová hlášení, která se měla dle komunikačních procedur plněné mise vysílat dvakrát denně. Dále pak mluvčí upřesnil, že poslední spojení s posádkou bylo navázáno ve středu 15. listopadu…

ARA San Juan
Nešťastná ponorka se vyznačovala jednotrupou konstrukcí s jedním šroubem v ose trupu. Její maximální délka činila 65,93 m, šířka s kormidly 8,36 m a ponor 6,5 m. Výtlak na hladině dosahoval 2080 t a po ponoření 2280 t. Lehký trup tvořily jen hydrodynamické „kapoty“ na přídi, zádi a hřbetu tlakového trupu. Tlakový trup s délkou 47,44 m a průměrem 7,3 m byl zkonstruovaný z oceli HY-80 s vysokou elasticitou, díky níž operační hloubka ponoření překračovala 300 m. Příčně byl rozdělen na dvě vodotěsné sekce, což představovalo u německých exportních modelů významnou novinku zvyšující bezpečnost při poškození. Přední, kde se nacházely torpédomety se skladem munice, ubikace posádky a bojová centrála, byla výškově rozdělena na dvě paluby. V zadní sekci vyhrazené pohonu byla jen jedna paluba. V prostorech na spodku tlakového trupu byly umístěny akumulátory a nádrže PHM. Zadní kormidla byla křížové konfigurace a přední hloubková kormidla se nacházela na věži. Posádka standardně čítala 29 námořníků a osm důstojníků, na palubě však byly kóje pro ubytování dalších 12 osob a za cenu omezení počtu výzbroje mohlo být převáženo až 30 členů speciálních sil. Ponorka byla vybavena dvěma komorami pro příjem záchranných miniponorek, využívanými také pro operace žabích mužů, a dvěma záchrannými pneumatickými prámy. Zásoby proviantu na palubě postačovaly na 30 dní, ale v případě potřeby bylo možné naložit potraviny až na 70 dní.

Srdcem pohonné soustavy byl 6400kW elektromotor Siemens 1H4525 přímo roztáčející hřídel tichého sedmilistého šroubu se šavlovitými lopatkami. Proud mu dodávalo až osm sad 120článkových olověných akumulátorů Varta Hagen CSM s celkovou hmotností kolem 500 t! Nabíjeny byly čtyřmi 1100kW alternátory poháněnými čtyřmi diesely MTU 16V652 MB80 s výkonem po 1235 kW. Všechny agregáty pohonu byly kvůli snížení hlučnosti uloženy na zdvojených odpružených podstavách. Jednotka byla schopna na hladině vyvinout maximální rychlost 15 uzlů a pod hladinou úctyhodných 25 uzlů! Spotřeba elektřiny při ní byla ovšem enormní a dosah činil pouhých 20 nm. Pro lepší porovnání – při 20 uzlech to bylo 50 nm, při 15 uzlech 110 nm a při šesti uzlech 460 nm. Zásoba paliva 314 t umožňovala na hladině urazit vzdálenost 14 000 nm rychlostí osmi uzlů. Limitem pro použití šnorchlu byly hodnoty 13–15 uzlů.

Výzbroj ARA San Juan tvořilo šest 533mm torpédometů, které nedisponovaly výmetným systémem a zbraně je opouštěly jen za užití vlastního pohonu. Výhodou tohoto řešení byla jednoduchá a kompaktní konstrukce, na druhé straně však omezovala možnosti výběru výzbroje pouze na typy s vlastním pohonem. To znemožňovalo nejenom použití některých druhů min a ŘS, ale rovněž třeba bezpečné odstranění selhaných torpéd. Automatický nabíjecí systém byl schopen přebít torpédomety za pouhých 50 sekund a ponorka mohla nést 22 torpéd (z toho šest nabitých) nebo 34 min. Zprvu byl používán německý 533mm protilodní typ SST-4 Mod.1 a americký 483mm protiponorkový Mk.37 Mod.3. Počínaje rokem 1987 je nahradily univerzální model SST-4 Mod.2 s vylepšenou naváděcí hlavicí a v roce 2001 byla zavedena dále zdokonalená verze SST-4 Mod.3. Nakládání zbraní na palubu se realizovalo skluzem před věží. Základem senzorového vybavení po upgradu v letech 2007–2014 byl aktivně-pasivní sonar STN Atlas Elektronik CSU-83 v přídi a pasivní sonar pro měření vzdálenosti triangulační metodou Thomson-CSF DUUX-5 se šesti bočními anténami. Dále ponorka nesla přehledový a útočný periskop řady Kollmorgen Model 76, radar BPS-704 a systém pro radiotechnický průzkum Kollmorgen Sea Sentry III. Vše zastřešoval bojový řídicí systém Signaal SINBADS se třemi řídicími konzolemi a konzolí pro zobrazování taktické situace, schopný automaticky sledovat pět cílů a navádět na ně tři torpéda.

Výtlak na hladině

2080 t

Výtlak pod hladinou

2280 t

Max. délka trupu

65,93 m

Max. šířka trupu

7,3 m

Ponor na hladině

6,5 m

Výkon elektromotoru

1 x 6400 kW

Výkon dieselů

4 x 1235 kW

Max. rychlost na hladině

15 uzlů

Max. rychlost pod hladinou

25 uzlů

Operační hloubka ponoření

>300 m

Autonomie

30 dnů

Maximální dosah

14 000 nm / 8 uzlů

Počet torpédometů x ráže

6 x 533 mm

Palebný průměr torpéd

22

Posádka

37

Text: Ivan Zajac
Foto: ARA, US Navy, Histamar, archiv
Zdroje: ARA, Infobae, Clarín, US Navy, Forecast  International, Histamar, ročenky Jane’s Fighting Ships, Combat Fleets of the World, Conway’s All the World’s Fighting Ships 1947–1995, archiv

Celý článek si můžete přečíst v časopisu ATM 1/2018, který vyšel 5. 1. 2018.

Obsah ATM 1/2018 naleznete – ZDE

Knižné novinky